Příběh z poradny

Dnes pro vás mám příběh z poradny, který se v různých obměnách docela často opakuje.

Odblokovávaly jsme s maminkou v zastoupení šestiletého Matěje. Klučina nevydržel ani chvíli sám. Když mu maminka řekla: „Teď ne,“ nerespektoval to. Naléhal, chtěl ji mít pořád u sebe. A nebylo to jenom s ní. Problém byl i ve školce, kde si vyžadoval neustálou pozornost kohokoliv dospělého.

Často děláváme rychlé závěry:

„To dítě je neposlušné.“

„Je rozmazlené.“

„Dělá si, co chce.“

„Je to výchovou.“

Jenže v poradně častokrát objevujeme, že za tím, co vypadá jako neochota respektovat druhé, se skrývají daleko hlubší příběhy dítěte i jeho rodičů.

Nejdříve se potřebujeme podívat na maminku

Než začneme uvolňovat stres u samotného dítěte, potřebujeme se nejprve podívat na to, co jeho chování vyvolává v mamince.

Dokáže se na svoje dítě dívat v klidu?

Nebo v ní jeho chování vyvolává strach, úzkost, bezmoc či jiné silné emoce?

Tohle je velmi důležité. Nejdříve potřebujeme uvolnit emoční reakci maminky a teprve potom můžeme jít do naciťování dítěte a jeho transformace.

Když se maminka podívala na Matějovo chování, cítila především obrovskou únavu.

Přes tento pocit jsme se vrátily do doby několik dní po porodu, kdy Matěj hodně plakal.

Maminka tehdy cítila, že končí její svoboda. Že už nikdy nebude mít klid. Cítila obrovskou zodpovědnost, bezmoc a hlavně pocit, že je něco špatně – a že také v budoucnu bude s jejím chlapečkem něco špatně.

A právě tento pocit byl pro naši práci zásadní.

„Je něco špatně a bude i do budoucna.“

Přes bezmoc jsme se dostaly ještě hlouběji do minulosti maminky. Objevil se její vlastní příběh z prenatálního období, kdy byla devítiměsíčním miminkem u své maminky v bříšku.

Cítila se velmi osamělá. Její maminka byla zahlcená svými starostmi a trápením a nedokázala jí věnovat tolik pozornosti, kolik malá Lenička potřebovala.

Vnímala, že něco není v pořádku. Cítila velkou nejistotu a právě tady se objevil ten hluboký pocit:

„Je něco špatně a bude i do budoucna.“

Zároveň na sebe převzala zátěž a zodpovědnost maminky i tatínka, které jí jako dítěti vůbec nepatřily.

Při odblokování jsme tuto energii vrátily těm, kterým patřila – dospělým, jejím rodičům. A malé se ulevilo.

Ulevilo se v terapeutickém obrazu i její mamince, která mohla předat zodpovědnost, již omylem nesla, svému partnerovi – tatínkovi malé Leničky.

Najednou se malá Lenička mohla ke své mamince znovu přiblížit. Mohla od ní přijmout pozornost, nechat se obejmout a úplně se uvolnit v její náruči. Konečně mohla cítit blízkost, bezpečí a lásku.

A změnilo se také její původní přesvědčení:

„Je něco špatně a také v budoucnu bude něco špatně.“

S pocitem štěstí, lásky a bezpečí přišlo nové uvědomění:

„Všechno je v pořádku a bude.“

Návrat k narození Matěje

S tímto novým prožitkem jsme se vrátily do doby, kdy se mamince narodil Matěj.

Obraz porodnice byl najednou úplně jiný. Maminka byla klidná a v pohodě. Miminko už nebylo vyděšené a neplakalo. Spalo a maminka cítila, že je v pořádku přesně takové, jaké je.

Život narozením dítěte nekončí. Pokračuje dál. A společně mohou zvládnout všechno, co přijde.

Když jsme potom znovu prověřily současnou situaci, ve které Matěj nenechával maminku ani chvíli na pokoji, už to v ní nevyvolávalo žádnou negativní emoční reakci.

Mohla se na jeho chování dívat s klidem.

A tohle je moc důležité.

Teprve potom jsme se zaměřily na Matěje

Pracovaly jsme s jeho urputností a potřebou mít maminku neustále u sebe:

„Mami, pojď se mnou. Já chci. Teď hned.“

Objevil se příběh z doby, kdy byly Matějovi přibližně tři roky. Hrál si na koberci, maminka vařila a tatínek něco opravoval. Matěj chtěl, aby za ním maminka okamžitě přišla.

Postupně jsme uvolnily jeho naléhání a vnitřní napětí. Potom jsme si s ním povídaly o tom, co by se stalo, kdyby maminka odešla od rozvařeného jídla.

„Mohlo by se připálit masíčko. A ty přece masíčko rád.“

A najednou Matěj odpověděl:

„Ne, nechám maminku vařit.“

Díky tomuto uvědomění taaak narostl. Byl na sebe hrdý, protože najednou VĚDĚL. Věděl, proč maminka nemůže všechno okamžitě opustit a přijít za ním. Věděl, že maminka potřebuje svou práci v klidu dokončit.

Když jsme se vrátily do situace na koberci, Matěj už nepotřeboval mít maminku u sebe. Byl úplně ponořený do své hry. Hrál si s bagry a nakladačem a nic jiného pro něj v tu chvíli neexistovalo.

Stejné soustředění jsme pro něj přenesly i do přítomnosti a budoucnosti.

Energie, která se dříve projevovala neklidem, naléháním a neustálým vyžadováním pozornosti, se mohla proměnit v soustředění, tvořivost a zaujetí pro vlastní činnost.

Nerespektování není jen tématem dětí

Automatický způsob nerespektování druhých nemají jenom děti. Mají ho i dospělí.

U dospělých je to ale daleko složitější. Člověk už má pocit, že přece ví, jak se má chovat. Nechce druhým ubližovat, nechce je přehlížet ani nerespektovat. A přesto se s tím opakovaně potkává.

Někdo mu říká:

„Ty mě vůbec neposloucháš.“

„Nerespektuješ moje ne.“

„Pořád mě do něčeho tlačíš.“

„Nevnímáš, co ti říkám.“

A člověk tomu často opravdu nerozumí. Má pocit, že nic špatného nedělá. Vůbec si neuvědomuje, že druhého nerespektuje, protože se tak nechce chovat vědomě.

Pokud ale jednáme podle hlubokého podvědomého bloku, není to rozhodnutí, které bychom si předem promysleli. Je to automatická reakce uložená hluboko v našem nevědomí.

A právě proto je dobré se zeptat:

„Kdy máš pocit, že tě nerespektuji?“

„V jakých situacích to dělám?“

„Jak se to konkrétně projevuje?“

Ne proto, abychom se hned obhajovali. Ale abychom vůbec mohli uvidět něco, co sami ze svého pohledu nevidíme.

Tyhle věci jsou opravdu ponořené ve velkém nevědomí. Člověk je může opakovat znovu a znovu, i když si přeje jednat úplně jinak.

A právě tohle odblokování nabízí. Pomáhá nám dostat se k hlubším příčinám automatických reakcí, uvolnit stres a staré podvědomé programy a vytvořit jiný způsob reagování.

Můžete tedy přijít se svým dítětem. Ale můžete přijít také sami se sebou, pokud se ve svém životě opakovaně setkáváte s tím, že vám někdo říká:

„Ty mě nerespektuješ.“

Nemusí to znamenat, že jste špatný člověk. Může to znamenat, že ve vás pracuje něco hlubokého a nevědomého, co jste si kdysi vytvořili jako způsob, jak zvládnout určitou situaci.

A když tento blok objevíme a uvolníme, nemusíte už jednat pouze podle něj. Najednou můžete druhého skutečně slyšet, vnímat jeho hranice a reagovat jinak.

Proto má smysl dívat se nejen na to, CO dítě nebo dospělý dělá, ale také na to, CO se za jeho chováním skrývá a jak je možné to transformovat.

Více o individuálních odblocích dětí najdete zde:

https://petra-rusnakova.cz/individualni-terapie-a-odbloky-deti/

Petra Rusňáková
terapeutka, lektorka a trenérka EFT a lektorka Kineziologie Proměny

Tento příběh vychází ze skutečné práce v mé poradně. Pro zachování soukromí klientů byla jména a některé okolnosti příběhu změněny.

Děkuji mamince za možnost tento příběh sdílet.

Ilustrační obrázek byl vytvořen pomocí AI.